Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 30.4.
Blahoslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Mexická malorážka v ruce českého kujóna...
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 19.10.2012 (15:50:28)

PŘES PĚT DIOPTRIÍ

 

JAN KŮRKA

STŘELECTVÍ – MALORÁŽKA VLEŽE

 

MEXIKO 1968

 

„Jo Rudo, vždyť už vstávám.“

 

Promnul si krátkozraké oči, zpod lůžka vytáhl kožené pouzdro s malorážkou a opatrně je pokládá na stolek. Má přitom pohyby velebníčka, ukládajícího monstranci.

 

O půl hodiny později Jan Kůrka a Rudolf Pojer, malorážky v pouzdrech, sami v „pouzdře“ kožených střeleckých kabátů, míří babylónem olympijské vesnice ke stanovišti kyvadlové dopravy.

 

„Odkud jedem? Jako vždy?“

„Asi ne. Koukej, Wiegger se svým nádobíčkem míří úplně jinam. Ten to musí vědět, pověsíme se mu na paty.“

 

Sledují dvojnásobného olympijského vítěze hezký kus cesty. Až k volkswagenu, u kterého postává jiný zaoceánský střelec, Andersson. Ten okamžitě usedá za volant, Wiegger vedle něj a volkswagen odjíždí.

„Teda, Honzo, teď jsme něco zvorali. A kolosálně.“


Přespolní běh olympijskou vesnicí. Vzhledem k povinné zátěži a narůstajícímu horku nezáviděníhodný. Nastupují na stupátka autobusu, když už řidič zařazuje jedničku.

 

„Chápeš, že jsme právě chytli kočku za ocas? Zmeškat tenhle autobus, zmeškáme náš olympijský závod,“ ulevují si přiškrceným dechem a celí propocení dopadají na sedadla.

 

Autobus se konečně prodral centrem velkoměsta, idylku volné krajiny záhy střídají vysoké ploty, u nichž postávají vojenské hlídky. Střežené pásmo, olympijská střelnice je nablízku. Kožený kabát jako kdyby náhle víc tísnil. Z čela klouže kapka potu, zachycuje se na tlustých sklech brýlí…

 

Právě kvůli brýlím nad ním před šesti lety po nástupu do pražské Dukly lámali hůl. Kamarádi chodívali na tréninky do Kobylis, jeho přeřadili do strážního oddílu. Vztekal se, slyšel však: „Mládenče, podle papírů bys výsledky měl, jenže těch tvých pět dioptrií, poslyš, s tím se nedá dobře závodně střílet!“ Protesty byly marné. Nakonec se přece našel důstojný důstojník ochotný přimhouřit jedno oko: „Tak podívej, abys neřekl, budem ti občas půjčovat malorážku, ale jen k tréninku po službě.“ Nebýt oné spásné věty, neseskakuje v téhle chvíli z autobusu na parkoviště olympijské střelnice.

 

„Chlapi, kde jste se toulali? Všichni už jsou dávno na místě!“

Proslulá Campo militar. Trochu z kopečka, otevřená jako dlaň, jinak nejvyšší světové parametry. Už jen pár zbylých soupeřů přemýšlivě přechází po přistřihnutém trávníku s praporky na měření větru. Poslední uspěchané pohyby. Zapichuje do průzoru mezi stavem a terčem své dva praporky, jsou to vlastně jen pentle ze starých puntíkatých manželčiných šatů, zkoumavě pozoruje jejich vlnění. Zdá se, že častěji fouká zprava. Dobrá, budeme tomu věřit a střílet na vítr zprava.

 

Znehybní. Ležící silueta sochy. Každý divočejší puls srdce může mít tragický dopad. Během nástřelu se postupně uzavírá do sebe. Tělo je jako ulita těsně obepnutá dvojí kůží. Vlastní a koženým kabátem, který pomáhá tlumit sebenepatrnější zachvění.

 

Několik suchých prásknutí, cítí se přichystaný. Dává signál. Ve vzdálenosti padesáti metrů vyjíždí bílá plachta středem prvního závodního terče. Zajímá ho samotný střed, desítka. Velikosti nehtu na dětském malíčku. A chybky ani o velikosti kosti rybky.

 

Volně dýchat asi tak na dvě třetiny normálního objemu. Zamířit, opatrně přikládat prst na spoušť, ještě patnáct vteřin, potřebných na absolutní zklidnění těla, v polovině nádechu zatajit dech… nejde to. Chvěje se celá země po vzdálené erupci nebo on sám dostává třesavku?

 

Zkouší to zase znovu.

A opět není to ono!

Teprve po třetím odložení a pětkrát opakovaném zacílení na sucho je schopen úvodní rány.

 

Přesná středová desítka.

Druhá rána – čárová desítka. Třetí rána – zase desítka. Desítka, desítka, desítka. Už chytil rytmus, nic nevnímá, jen to, že první položku deseti ran má za sebou. S výsledkem sto.

 

Jenže těch položek je šest. Šedesát ran vleže libovolnou malorážkou na vzdálenost 50 m do terče, jehož černý střed měří pouhých 12,6 mm. Zasáhnout ho na tu dálku musí normálnímu smrtelníkovi připomínat zázrak, minout ho vyvolává u závodního střelce smrtelně chladný pot.

 

Ve druhé položce opět sází desítku za desítkou. Dokonale klidný. Až příliš. Celkově patnáctá rána, prst na spoušti jemně po milimetrech zmáhá půlkilový odpor, už nelze nic vrátit a přece pod kůží (vlastně pod dvojí kůží) zamrazilo. Ani se nemusí dívat do dalekohledu na stativu, aby věděl, že tentokrát střed nezasáhl.

 

Střídavě bledne i rudne, v duchu si nadává. Ta devítka vůbec nemusela nastat, málo se soustředil. Už dávno přivykl cítit každý sval a nerv, někde tu vzniklo krátké spojení, lehkomyslně to přehlédl, pozdě zareagoval, tohle se už   n e s m í   opakovat.

 

Neopakovalo. Zatím. Po třech položkách s výsledkem 299 si dopřává několikaminutovou pauzu. „Ančo, holka hodná, teď už mě budeš poslouchat,“ drmolí přes sevřené rty ke štíhlé malorážce značky Anschütz, jedné z těch, které se u nás objevily před dvěma lety. „Já vím, že pro tuhle chvíli seš se svými třinácti kily taky trochu lehká holka, že tu kdekdo má malorážku o maximální přípustné váze patnáct kilo, která líp sedí a má jemnější spoušť, ale co je mi po tom, když jsme si na sebe tak pěkně zvykli. Jestli selžeme, zase od trenéra Stiboříka uslyším, že jsem tvrdohlavý jako mezek, že vždycky prosadím svou. Aťsi, jenže my neselžeme,“ uklidňuje polohlasně sám sebe, zády k terčům.

 

Dvě nástřelné, čtvrtá položka, tři krásné desítky a zase devítka. Hernajs proč? Hlavu by za to dal, že tentokrát neudělal chybičku. Tělo i puška byly v naprosto mrtvé poloze, přímka mezi rozšířenou zorničkou oka a levým okrajem středu terče naprosto přesná. Jako by ji narýsoval prvotřídní architekt. Jak se to mohlo stát? Záhada.

 

Na přemýšlení však není čas. Prásk, prásk, prásk.

Během páté položky prořízlo šedavou plachtu mraků slunce. Paprsky ostré jako nůž nabodávají terče, které náhle svítí jako křída. Deset minut pauzy, aby oči za tlustými skly brýlí přivykly. A pak znovu prásk, prásk, prásk. Na posledních deset ran potřebuje dvaadvacet minut. Ostatní stavy už dávno utichly. Ale to je u něj normální, maximálně využít časového limitu.

 

Konečně se i on zvedá. Obrovské uvolnění, trochu se mu točí hlava, žaludek jako by plaval. Chvilková závrať a náhle tvrdé procitnutí. Z obrovské dálky sděluje amplión, že nastřílel 591 bodů. Ale to je nesmysl, nanejvýš může připustit ještě jednu devítku v páté položce a to stále dává součet 597.

 

Rozčileně se obrací k zapisovateli. Takový šikovný černovlasý kluk, student důstojnické školy. Už dávno se skamarádili, i když spolu hovoří esperantem prstů (skutečné esperanto vymyslel a uvedl do provozu jeden snílek z Vídně). „Ano, 591,“ ukazuje mládenec na své zápisy. Je zaražený a nešťastný, když v odpovědi sleduje zarputilé vrtění hlavou.

 

„Ale Honzo, ono to tak asi bude, možná že i z toho výsledku kouká bodované umístění, nebuď naštvaný. Vždyť víš, že střelba vleže není tvou silnou disciplínou, budeš startovat ještě ve dvou soutěžích. Samozřejmě že hned upaluju k jury, která ještě musí tvé terče důkladně prohlídnout. Už si s tím nelam hlavu a jeď támhle s Tondou Pechrem na oběd.

 

A láme si s tím hlavu!

 

O hodinu později se šťourá v čemsi na talíři v jídelně olympijské vesnice. Asi je to biftek, marně se však snaží polknout jediné sousto. „Kamaráde, jen se teď pořádně nasyť, posluš i svému tělu, máš to za sebou a stejně už nic nemůžeš vrátit,“ dobrácky nabádá Ludvík Daněk a medvědí tlapou, ve které vidlička připomíná hračku z kinder vajíčka, chlebem vytírá dno talíře.

 

A pak se v lítacích dveřích vynořuje trenér Stibořík, sledovaný jeho kamarády. Kus mexického slunce jakoby uvízlo v jeho širokém úsměvu. Důležitě mává jakýmsi lejstrem. To bude asi výsledková listina, bleskne mu hlavou. Už slyší:

„Tak se Honzo honem něčeho podrž.“

Co by se nepodržel, tuší nádhernou zprávu. „Tak je to přece jen bronz?“

 

„Ne, zlatá medaile. Uznali ti 598 bodů!“

Nejdřív zalapá po dechu. Pak prudce vyskočí a volejbalistovi Schenkovi vůbec nevadí, že mu do klína vylil polévku. Chce se honem zmocnit výsledkové listiny, kde je všechno černé na bílém. Nikdo mu nedýchl na brýle, vůbec však nevidí na písmenka. On, střelec schopný spatřit i malorážkou zasáhnout na dvacet metrů špendlíkovou hlavičku.

 

Slyší mezi gratulacemi: „Běž se hodit do gala, odpoledne ti profesor Kroutil jménem MOV na Campo militar pověsí na krk zlatou medaili.“

 

Těch osm pater na pokoj bere po třech schodech naráz. Aspoň ušetří pár minut klidu. Z nočního stolku bere fotografii manželky a tříletého Honzíka. Cosi jim šeptá. Ale to není slyšet. Dokonce ani kručení prázdného žaludku není slyšet. V té chvíli je to naprosto nedůležité.

 

(Zvonimír Šupich, 1986)  

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter